Jin-Rou působí až noirově. Pomalé rozvláčné tempo, každý krok, chvíle bez jediné promluvy, zvuk či pohled vypovídají něco vzdáleného, co nelze uchopit. Je to téměř prázdné jako Fuse, ale přesto komplikované jako jeho mysl rozpolcená ve dva zcela rozličné světy, který ani jeden však neznamená spásu pro jeho duši.
Jin-Rou vás nedonutí plakat, ani zvlášť uvažovat o životě, přesto lhostejné jej brát také nelze. Celé jeho pojetí bylo vzdáleně blízké něčemu, co každý prožíváme každý den, a to snu, který se nikdy nemůže splnit.
Stačí si vzpomenout na pohádku bratří Grimmů o Červené Karkulce, která zaručeně nekončí tak, jak ji asi každý známe.
Setkání Fuseho s dívkou (a jedno se kterou) mu změnilo natolik život.
Jin-Rou vyniká dobře stavěným příběhem kladoucí důraz na dobu a politickou situaci. Postavy v něm pak tančí, jak jejími drátky pohybují ti nahoře, i když jen do jisté míry, čímž je důkazem (ne)existence Vlčí jednotky.
Zvláštní jednotka, která byla jedním z ústředních motivů, mohla za divoké doby 50. let dvacátého století v Japonsku klidně vzniknout. Její podoba by se stala zaručeným strašákem už nejenom pro svoji podobnost s nacistickým supervojákem. Tento předobrazem vynikl zvláště v posledním střetu v kanálech, kde to vše započalo - osamocený voják, od kterého se odráží kulky jako hrách od zdi a jeho rudě žhnoucí zrak propalující své bezmocné cíle, které končí rozřezáni jeho rychlopalným nástrojem zkázy.