Mé první setkání s Hitsuji no Uta se odehrálo na stránkách mangy, která měla svou nepopsatelnou atmosféru. Bylo to něco na pomezí tajemna a psychologického dramatu.
Náhodou jsem řadu měsíců po přečtení knižní podoby narazil na anime. Za ten čas jisté detaily vyprchaly z mé mysli, ale základní pointu jsem měl stále v živé paměti. S nejistým krokem jsem tedy přešel ke jeho sledování.
Nejistota mě pronásledovala s každou novou kapitolou, ne však z důvodu příběhové nepřesnosti, naopak anime věrně kopírovalo onu základní pointu, ale z důvodu absence atmosféry jako u mangy. Sledování mi oživilo několik zlomků, scén z komiksu, kde vztah mezi sourozenci byl velice nejistý (láska mezi sourozenci či jen pouto stejně smýšlejících?). V anime jsem toto postrádal, stejně jako jiné detaily utvářející celek Hitsuji no Uta. Vypuštění těchto maličkostí změnilo celou povahu příběhu na pouhou zhuštěninu, která by mě k přečtení mangy asi nedostala. No alespoň konec s vcelku pěkným endingem lehce naplnil očekávání.
Hishuji no Uta mi ukázalo přesně proč se zdráhám sledovat např. liveaction adaptace mnoha anime. Všeobecně jen málo předělávek dokázalo naplnit očekávání od toho slibovaných (např. liveaction Nana za vcelku povedené). Nebo naopak, adaptace ve formě anime může být lepší než samotná manga, a příkladem za všechny mlže být Útok na titány (Shingeki no Kyojin). Hishuji no Uta mangu nepřekonává i když je věrná jejímu obrazu.