Na začátek musím přiznat, že o Wolf´s Rain je těžké uvažovat jednostranně jako o dobrém či špatném anime. Je na něm něco lákavé, ale také něco, co působí jako iluze, že následně ani nevíte co si o tom vlastně myslet.
Svět Wolf Rain je téměř sterilní a popírá tak trochu sám sebe. Města jsou šedivá a vřelosti příliš nepobrala, ale působí vcelku obyvatelně narozdíl od vnější pustiny. Tohle prostředí působí natolik nezajímavě, že mysl jej zcela vytěsní jako něco nepodstatné. Do toho jsou pak posazeny postavy a jejich činny. V kontextu s onou sterilností to může působit až nezajímavě.
Postavy, ani jejich činny nebyly ničím příliš zajímavé. Ale byly mlhavé chvíle
neuchopitelný jako sen, které jednotvárnost nabourávaly. Ty momentky, kdy se mluvilo o ráji a atmosféra se najednou změnila, kdy zazněla úžasná hudba a já pocítil nával vzrušení. To byly také jediné chvíle, kdy jsem byl zřejmě nejblíže pocitům samotných vlků snějící o Ráji.
Přestože Ráj tvořil alfu a omegu příběhu byl také jeho největší záhadou. Podoba Ráje nebyla ve Wolfs Rain nikdy prezentována. Pouze při několika příležitostech padlo na toto téma jen pár slov a každý vyjádřil svou vizi Ráje. Nic však více. Ani Cheza o edenu konce světa nic moc neprozradila. Skoro jako by každý věděl o čem je řeč, leč opak byl pravdou a nikdo toho příliš netušil.
Vlastně jsem netušil řadů věcí a to zejména pro samotnou délku a rozvláčnosti výpravy. Těžko říci, zda to bylo ku prospěchu či škodě samotného anime. Ale určitě to mělo něco do sebe.
Vše - svět, ve kterém se to vše odehrává, Ráj, ale i postavy, jejich činny a myšlenky - jako by šlo zcela mimo mě. Jako by to byl sen.
Obyčejně bych pro takové přehlížení odsoudil Wolfs rain do zatracení. Nicméně mi to nijak extrémně nevadilo a nechal jsem se unášet téměř poklidným proudem v ústrety závěrečného vyzuzlení.
Ráj byl otevřen a jak praví proroctví, svět lidí, nad kterým visel rudý měsíc, spěl ke svému konci. Teprve tehdy jsem spatřil svět Wolfs Rain, jaký jsem si jej představoval. Takový kde existuje bída, vymoženosti moderní doby jsou pozůstatky minulosti, bují smrt a planeta dýchá z posledních sil. Bylo to tehdy, kdy Hubbe s Cher přemýšleli o svém životě.
Po opuštění poslední výspy starého světa se oba ex ocitli uprostřed pouště s autem, které patřilo mrtvým vojákům, kteří se navzájem postříleli pro peníze, a jehož nádrž měla sotva dost benzínu pro další cestu. Tehdy jim došlo, že Ráje mohou dosáhnout jen vlci a poslední lidé zemřou se svým světem.
Podání konce světa z rukou Wolfs Rain nebylo zlé a mohu snad považovat za zcela to nejlepší v tomto anime. Byly to jediné okamžiky, které jsem nejintenzivněji vnímal. A to i přes to, co to znamenalo pro Toboeho, Quenta, Blue, Tsumeho, Higea a Cher s Hubbem.
Tím pro mne vše skončilo, protože to co nastalo následně jsem již považoval za jakousi tečku následovanou další tečkou a opět další atd. - Jak pravila Cheza, svět vskutku nezahynul, jen se opět zrodil a pokračoval dál...
Tohle anime je těžké posuzovat. Obsahuje opravdu mnoho toho, co jej odsuzuje přinejlepším k průměru, a jen několik dobrých vlastností, které z toho dělají trochu něco více. A právě tyhle dobré vlastnosti převyšují svou kvalitou ty negativní.
Wolfś Rain není kdejaké anime a jde si na to po svém. Tím nemusí vyhovovat všem (a občas nevyhovovalo ani mě), ale pro tu zkušenost to stojí za to alespoň vyzkoušet (a pro tu skvělou hudbu. V podání světoznámé Yokko Kano si nedokáži představit ani nic jiného).