Už jste někdy zažili hrůzu a zmar, který vás donutí až k pláči, a to zároveň? Hrůza, vztek, zmar! První z mnoha emocích, jež se vás ujmou v počátcích. To je poprvně, co jsem něco takového prožil na samotné začátku sledování anime - naprostá záplava emocí:
Jsem stejně zkoprnělý, jako obyvatelé města, při pohledu na gigantickou zrůdu opírající se o 50m vysokou zeď. Už jen ta pouhá představa velikosti je na jednoho člověka až příliš. Zde to však nekončí. Obr se rozmáchne a titánská stavba se hroutí, jako by nic. Město se mění v bojiště. Všude prach, trosky a krev. Takové hrůzy si téměř nikdo nedokáže představit, dokud to nezažije. A taková "šance" se mi vyskytla.
Sleduji surový masakr z první ruky bez jakéhokoliv přikrášlení. Ti šťastní zemřeli hned, smolaři se zakrátko stanou hlavním chodem... Obr zvedá zmrzačenou ženu, matku, do výšky. Ta se mu snaží bránit, marně. Je pro něj jen panenkou se kterou si může hrát. První se mě ujme bezmoc, kterou zažívá i žena a její děti, které tomu musí přihlížet. Pak hrůza, když se titán prvně zakousne do jejího masa. Herecký výkon dabérů je natolik procítěný, že řev obětí/pozůstalých až mrazí u páteře. Následuje lítost a v tom momentě se mi znenadání z jednoho oka spustí ani nevím proč slza...
Emoce střídá emoci. Byl jsem jako drogově závislý. Má chuť okusit další porci adrenalinu byla bezmezná. Ale musel jsem si dát pauzu!
Vše se uklidnilo. Všichni přeživší mladí se ocitli jako kadeti ve výcvikovém kempu. Prvně jsem se mohl i zasmát. Je to vcelku logické, protože napětím bych brzy vybuchnul jako Černobyl (co takhle se pro uvolnění rozdělit o teplou bramboru se seržantem výcviku?!). Nic však netrvá věčně...
Sotva se stačím rozkoukat, emoce opět letí vysoko jako inflace. Letí do výšky přesahující 50m. Boje vypukají nanovo, smrt ale tak lehce už nepřichází. Lidstvo se připravilo. Bojuje a plánuje dobýt zpět co mu náleží.
Volnost. Být volný jako pták. Tak se mohou cítit gardisté se svým vybavením. Vznášet se na tenkých strunách a provádět akrobatické kousky. Úžasný to pocit pro každého, kdo se nebojí. Podáte-li se tomu, tak se taktéž vznesete.
Skákejte ze střechy na střechu, přeskočte širokou ulici a vyskočte na nejvyšší zvonici. Pod vašimi kroky praskají střešní tašky a vítr čechrá vaše vlasy. Toho si ale nevšímáte, a to z velice prostého důvodu, jde po vás mohutná paže. Že by Bůh sestoupil z nebes a rozhodl se na lidstvo přivést zkázu? Jeví se to tak. Prsty dlouhé jako sám člověk jen těsně vás minou, v ten moment ze zařízení na vašem pase vyšlehnul bílý dým a vy jste se odrazily v mohutném skoku v naději, že se vyhnete smrti... Podobných scén je tam mnoho, a ne v nemnoha jen stěží udržíte ústa zavřena z údivu nad tou ladností pohybu a rychlostí.
A nezůstane jen u vizuální stránky. Svůj údiv budete projevovat i při dějových zvratech, jako při objeví nečekaného spojence a záhady v jednom...
Rychlost vyprávění, střídání jedné zběsilé akce za druhou a vypětí emocí možná nedává vyniknout postavám. To je omyl. zejména jen v těchto chvílích se postavy projevují jako lidské bytosti plné slabin i silných stránek. Zažijte smrt nejbližších a přítel, i naprosto cizích lidí, a zkuste pak přesvědčit sami sebe, že vás to nezměnilo. Mnoho z nás by uteklo domů k mamince podělaná celí strachy, ale někteří se vzepřou svému strachu, i přes nátlak okolí, a odhodlají se podívat až na samé dno, aby v posledních chvílích svého bytí mohli čelit tomu nejhoršímu ve svém životě - svému svědomí. Hrdost, jaké mě zaplavila, ve chvíli, jako když navzdory všemu se téměř všichni přidali k Průzkumné legii, se nedá popsat.
Krom erenových vrstevníků se potkáme se staršími bojovníky i jedinci z různých společenských vrstev.
Čím blíže středu města, tím více stoupa ignorace a klesá morálka. Kastovní řád je pevně držen silou samotných zdí, ale v momentě jejich prolomení zábrany padají a dochází k mísení. Roste vnitřní tlak, jež může znamenat rozklad města. Ve chvíli, kdy je několik desítek lidí téměř vyhnáno, je pobuřující, přesto nutné.
Animace pracuje skvěle s efekty a vyobrazení krajiny je také na skvělé úrovni. Nejzásadnější je ale jak dokáže vykreslovat jednoduše lidské reakce. když si uvědomíte, že jen pouhými černým kruhy kolem očí, několika čárkami na čele a detailním záběrem tváře, bylo docíleno empatického chování i u mnoha diváků, tak smekám. Jednoduchost jde ruku v ruce s precizností.
Shingeki no Kyojin ukázalo, že má skvělý scénář a též animaci. Stejnou kvalitu prokázalo i hudební zpracování, a začátek (OP) je toho důkazem:
Zaznívají první orchestrální tóniny a ihned dosahují vrcholu. Záhy se hudba tiší. Tlumený mužský hlas jako vítr ovívá členy elitní skupiny bojovníků. Všechny jejich emoce se v těch několika vteřinách spojí a zesílí do mohutné epické scény. Hlas jednoho se rozroste do sborového chorálu v doprovodu smyčců, trubek a bubnů. Vše se spojí v ohromnou vlnu, bojovníci i hudba, která vás přelije silou tsunami. Bum a konec! To je opening!!!!
Ending je rozvážnější. Prsty přejíždějí po klávesách klavírů. Každé zmáčknutí černé či bíle klávesy vyloudí jiný zvuk. Zazněly tyto zvuky v jistém sledu, ozve se lehká melancholie mládí, které bylo plné zármutku a budoucnost bylo něco skoro neznámé, přesto jiskra naděje přetrvala po celá ty léta. K naději přibude sílá, moudrost, odvaha, spodobněné ve zvucích trubky, smičce a bicích. Hlas znějící celou tu dobu v doprovodu této hudby byl možná tichý, ale zato pevný. Nakonec i on se rozkřičí do širého světa plnou silou. Po jeho odeznění zůstane odhodlání žít. To je ending.
Krom těchto nezapomenutelných písní, se v průběhu anime ozve v pozadí další zpěvné lidské hlasy, a krom toho taktéž uslyšíme hudbu až téměř epickou v podání orchestru vážné hudby.
V polovině anime dochází povětšinou k obměně repertoáru. Nejinak je tomu u tohoto anime. Druhý OP nezní již tak bojovně, jako první, ale spíše jak oslavný hymnus hrdinských činů a vzdávajíc hold padlým bojovníkům Průzkumné legie. Stejně na tom je i druhý ending.
Záhada kolem fyziognomie obrů, jejich vzniku, inteligence a mnoho jiných aspektů jejich existence, zaměstná velkou část naší mysli, ale nezapomínejme i na tajemství lidstva a jejich bašty.
Nepřítel číhá nejenom za hradbami, ale též v jejich stínu. V šedi společnosti se skrývá nebezpečí, které není lehké spatřit. Stejně jako stín ustupuje, jakmile je na světle. Nenápadně se vkrádá do popředí a čím déle sledujeme odstíny šedi, tím více začíná být zřejmé. Postupem děje se vynořují jisté maličkosti, náhody či poznámky, které nemusí upoutat vaší pozornost, ale připravte se, že za čas se může objevit něco co vás fakt překvapí.
Musím přiznat, že závěr byl pro mě lehce zklamáním, ale v tomto případě jde spíše o frustraci a z nedočkavosti na druhou sérii. Pokud jste vydrželi až do posledních minut anime, zaručeně to ve vás vyvolalo mnoho otázek.
V příští sérii lze očekávat, že by snad mohlo být vyzrazeno tajemství sklepení, možná se objeví otec Erena, bude se řešit tajemství samotného města a bude zřejmě pokračovat plán jisté skupiny lidí. Za mě jasná 100.
