Skvělý opening mě vrátil o řadu let zpět v čase, kdy jsem začínal objevovat svět anime, včetně songů z anime. "Uninstal", jde opravdu o zajímavou písničku a o nic špatnější není ani ending. Krom toho, anime mi kresbou a charakterem postav připomněl Dennou Coil. Parta dětí, která se pomalu začne zaplétat do problému dospěláků. Něco na pomezí dětského dobrodružného filmu a plnohodnotného dramatu.
Narozdíl od Dennou Coil se po shlédnutí několika prvních episod zrovna nic zvláštního neděje (krom toho,že se objeví obrovští roboti). Žádná ze scén vás prozatím neuková do sedačky.
Tato absence zaujetí z divákovy strany je nejspíše patrná i z protimluvy samotných dětí. Ty se snaží ochránit každý život, ale z druhé strany skoro podporují svého kamaráda, aby zabil to monstrum před nimi, přestože to znamená automaticky zničení nejen majetku, ale i zranění a smrt obyčejných lidí na zemi. Tohle protiřečení diváka staví do naprosté pasivity, protože nezískává žádný bližší vztah s posádkou Zeartha.
Jediné co mě možná drží u obrazovky je možnost si poslechnout opět OP a zvědavost, zda-li to bude minimálně tak dobré jako D.C., protože prostřihy v OP a absence vtipu napovídají, že by mohlo jít zejména o pořádné drama.
Pak jako by anime četlo mé myšlenky, že nejsem plně spokojen s dosavadním stylem vyprávění, a věci se daly více do pohybu. Už při první pilotově skonu mi bylo zřejmé, že řízení robota není jen tak, což se potvrdí záhy smrtí druhého pilota. Ale přestat jim není dovoleno! A Proč? Odpověď je jednoduchá: Bojuj a zemři a zachráníš celou Zemi, nebojuj a Země během 48 hodin bude zničena.
Moc na vybranou zřejmě nemají. Ale dle mého, kdyby zjistili co jsou ti roboti zač a pak to vše sdělili dospělým (vládě), tak by se možná dalo něco podniknout. Vždyť jim přeci nebylo jinak zakázáno o něčem takovém mluvit... A jelikož jedna z nich o tom řekla svému tatínkovi, jež je náhodou členem vlády, tak se o to začala zajímat i armáda. A chvíli na to jsou všichni vzati pod ochranu národní agentury a přesunuti na palubu moderního křižníku.
Iniciativy se pokusí chytnou armáda, ale přespříliš neuspěje (jak očekávatelné). je rozhodnuto, že děti budou bojovat dál. Sledováním by se lidé mohli něco naučit a snad tak děti zachránit před prokletím Zeartha. Děti, spíše teenagerové (13 let), tedy bojují a umírají. S časem, který jím zbývá, se každý snažit naložit dle svého a nejlépe jak umí. V těchto krátkých momentech poznáváme blíže životní útrapy ale i naděje, které jejich smrt může přinést. Jsou to opravdu vzácné chvíle, takže nějaké hlubší sžití s postavami není prakticky možné už jen s přihlédnutím k počtu dětí. Jde však o velký pokrok oproti samotnému začátku.
Všechna překvapení, jako osud zearthových pilotů, si průvodce v podobě Hovnívála rád nechává pro sebe. Respektive je radši sdělit jen tak uprostřed toho nejhoršího. Zdá se, že všemi kolem sebe manipuluje. Vlastně krom jeho tvrzení, že bojují za záchranu Země, to nikdo jiný nepotvrdil, a to není jediná záhada kolem toho všeho.
Přestože mě to od počátku zatím nijak netrápilo, musel jsem si položit několik otázek: Co jsou zač ti roboti? Proč byli pro jeho řízeni vybrány zrovna tyto děti? Proč se nepřátelský robot ve čtvrtém díle snažil vyhnout jakýmkoliv škodám na zemi, neznamená to, že v nich také sedí lidé? Jaký to má vše smysl a odkud se ty stroje vzaly? Během sledování se vyrojí další spousta otázek a je mi zřejmé, že jejich zodpovězení se nebude většině líbit a bude to velké překvapení.
Bokura no lze hodnotit ze dvou úhlu. Pokud na prvním místě upřednostníme příběh, jako já, je vcelku možné, že se nám to bude i líbit. Počáteční dezorientace v otázkách kdo, co, proč je pouze chvilková, a akce je na tom obdobně. Pak nastupuje dějová linie, která dle mého dobře zakomponovala scifi tématiku (paralelní světy, technologie) a vykreslila mocenský aparát (zájmy politiky, armády a soukromého sektoru) dosti dobře. Ale pokud jste sledovali zejména tuto linii, tak jste již příliš nevnímali osobní stránku anime.
A to je ten druhý úhel pohledu. Kdyby jste se už od počátku spíše zaměřili na postavy, tak možná budete celé Bokura no hodnotit jinak. Každá z postav je jedinečná osobnost a tak je potřeba k tomu přistupovat. Snažil jsem se s nimi ztotožnit, ale šlo to těžko, když za pár dílu většinou umřeli. Ani jednou jsem hluboce netruchlil nad ztrátou pilota. Zní to možná cynicky, ale krom občasných tísnivých pocitů to většinou se mnou ani nehlo! Osobně spatřuji chybu ve velkém počtu postav. Už jen pouhé matematické srovnání 15 (postav) a 24 (dílů) prozrazuje, že na vykreslení všech postav nebylo dostatek místa. Proto někteří zemřeli skoro na začátku, aby se získal potřebný prostor. Jiní zemřou později, avšak k vykreslování každé z postav dochází jen v pár episodách před jejím skonem. Výsledek je tak pořád stejný - postavy poznáme teprve až při jejich smrti (nezdá se to být trochu pozdě?!).
Takže Bokura no není zaručeně tak dobrý jako Dennou coil, ale má něco jiného co ho staví do dobrého světla, a to vyzrálost nejen příběhu, ale i postav jak se ke konci snaží srovnat se svým osudem.
