Příběh ze života postav sdílející společnou střechu nad hlavou. Sentiment a nostalgie tu pracujou na plný obrátky. A ani se není čemu divit, jelikož inspiraci autorka čerpala z vlastních životních zkušeností v dobách kdy tento příběh zvěčňovala na papír. K tomu se jedná o tu samou čtvrť na předměstí Tokia kde tehdy žila. Většina lokalit skutečně odpovídá realitě jen s u některých změněnými jmény. Tahle skutečnost a to že vytvořila postavy přibližně ve svém věku nejspíš dávájí příběhu i postavám pocit opravdovosti. Celý příběh zahrnuje cca 7let života postav na závěr emotivně vygradovaný až do fantasticky krásnýho konce.
PostavyTohle je v případě Maison Ikkoku kapitola sama pro sebe. Pokud si nadevše považujete charakterizace postav, jejich vývoje, uvěřitelnosti pak s MI chybu neuděláte.
Stručně postavám:
Kyoko Otonashi: na začátku 21-22 letá vdova, zkouší utopit smutek ze smrti svýho manžela v pracovním vytížení jakožto nová správcová rozpadajícího se nájemního domu. Neustále pod vlivem svých emocí, který ji neulehčulou se její ztrátou vyrovnat. Aby toho nebylo dost, je žárlivá, tvrdohlavá a vnětlivá až pod vlivem svých pocitů ztrácí sebekontrolu. Na druhou stranu v hloubi duše ví co v životě chce, jen se nemůže zbavit strachu, že o vše zase přijde. Zkrátka spousty překážek na to pustit si někoho k tělu natož k srdci. Povahou holka do nepohody a díky její nátuře se jeden nikdy nudit nebude... teda bude-li schopen zvládat ty její nálady :p
Yuusaku Godai: ten dozná výraznějšího vývoje. Nerozhodnej marnej adept na vejšku dospěje v člověka s urovnanejma prioritama a plány do budoucna. Tohle všechno hlavně diky Kyoko nejen proto že ona je po celý ty roky jeho hlavní motivací, ale taky právě proto jaká je. To jak se nevzdává i když se nabízí cesta ne tak trnitá už samo hodně říká o charakteru bez ohledu na stále přítomnou naivitu.
Shun Mitaka: charaktery jemu podobný často končí jako povrchní cool borci, ale v případě Mitaky se to má trochu jinak. Ano, pochází z bohatý rodiny, jako tenisový instruktor vydělá bez námahy na svý nadstandardtní životní styl, vypadá dobře je v kondici a ženský ho žerou. Nejspíš ta jeho hráčská povaha ho přiměje usilovat o Kyoko i když se to zdá být uplně marný.
Kozue Nanao: o ní toho není moc co psát, na to její postava dostala moc málo prostoru. Snad jen že je pro Godaie mnohem snažší volbou, jelikož by ho brala hned z fleku.
Ibuki Yagami: v lecčem se podobá Kyoko když byla v jejím věku. Paradoxně postava Ibuki má větší dopad na Kyoko než na Godaie, kterýho tak neuvěřitelně agresivně uhání. Díky ní vyplave na povrch něco víc o Kyoko.
Spolubydlící v Ikkoku: zdají se být otravní a často opravdu jsou, ale nadruhou stranu jejich popichování a povzbuzování v lecčem hlavní postavy přinutí se posunout o kus dál. V tom obzvlášt vyniká babča Godai kterážto několikrát přijede na návštěvu a podělí se nejedu jak sama říká "lekci z reality" nejen svýmu vnukovi.
HudbaSkvělá a co víc, vždycky úžasně vystihuje nebo navozuje tu pravou atmosféru dění. To samý platí i o znělkách z nichž ta první úvodní Kanashimi yo konnichiwa vystihuje podstatu seriálu a text výstižně vyjadřuje pocity postavy Kyoko. Skladba Akatsuki ni kane wa naru zas doprovází ty nejemotivnější scény a skoro až neuvěřitelně je umocňuje.
Původní dabing excelentní. To co předvedla Sumi Shimamoto v roli Kyoko jen prohlubuje a posouvá její charakter až jsem žasnul.
KresbaPlní zde stejně důležitou roli jako hudba. Technicky samozřejmě zastaralá, ale u příběhu jako tento není technické stránka až tak důležitá. Pro mě je dostačující i dnes po vic jak čtvrtstoletí vzniku série. To co se v Maison Ikkoku počítá a bez čeho se nelze obejít jest jak se animátorům povedlo ztvárnit neverbální vyjadřování postav. To hlavně proto, že tenhle aspekt interakce postav je mnohem víc vypovídající o jejich vztahu než jejich slova. Nejvíc je to znát na vztahu Yuusaku-Kyoko-Mitaka. Mitaka s Kyoko komunikuje skrze vypiplaný fráze zatímco ona a Yuusaku úplne odlišně tj. jejich vzájemná verbální komunikace je spíš plná nedorozumění zatímco neverbální stránka dokonale vystihuje jejich skutečný pocity jeden k druhému. Dokonce takto vyjadřují postupný přechod v pocity vzájemný. Čitelnost emocí bez jediného slova nelze nahradit ničím jiným.
ShrnutíNejlepší z prací Rumiko Takahashi a její adaptace nejde jinak než doporučit skoro komukoli jemuž není její styl vyloženě proti srsti. Maison Ikkoku je tak inspirativní, že jak věřím dokáže mnoho nabídnout i těm co nejsou fanoušky žánru. Ideály možná působící staromódně, ale význam je stále aktuální. Ti co četli mangu poznají menší rozdíly. Třeba absence v manze otevřenějšího přistupu k sexualitě. Nebo ty zásadnější jako několikero vynechaných scén ke konci příběhu o který TV série diváky ošidí. Plusem pro TV sérii je, že vynechává nebo vylepšuje slabší scény a některý zbytečný postavy z mangy.
Jak už zmínili jiní, o Maison Ikkoku se dá diskutovat opravdu dlouho, ale o tom už raději jinde :)