Příběh
Příběh je lahůdkou pro milovníky cyberpunku. Musím uznat, že Ghost in the Shell celkově bylo dílo, které mě dovedlo alespoň k lehkému zájmu o tento podžánr science-fiction, do té doby opomíjený kvůli jistému více či méně iracionálnímu odporu.
Tento seriál nabízí zpočátku několik „menších“ (zdivočelý robotank není tedy zrovna menší) případů poněkud neobyčejné speciální policejní jednotky, ale později přerůstá v jeden velký případ – hon na tajemného hackera, známého pouze pod přezdívkou „Laughing man“. (Smějící se muž.)
V příběhu se dočkáme akce, vyšetřování, pohybu jak ve světě reálném, tak i ve virtuální realitě. Co se posledního zmiňovaného týká, jako příklad za všechny mohu uvést epizodu, která se celá odehrává na chatu a je pouze jedním dlouhým rozhovorem. Dále jsou zde rozvíjeny různé filosoficko-technické úvahy na téma kybernetizace člověka, úzce spojené s možnostmi páchání zločinů způsobem dosud nevídaným. (Když se hacker nabourá do umělých očí jedné z hlavních postav, načež neviděn pomaličku odejde, scifistovo srdce zaplesá.)
Zpola detektivní příběh, který je ovšem hlavně ornou půdou pro zajímavé futuristické nápady. Jelikož nápady jsou věc, která často příběhům chybí, dávám 10/10.
Postavy
Tajemný hacker je zkrátka tajemný, více nelze říct, byl by to spoiler. Policisté zase stručně řečeno konají svou práci, přičemž ji konají tak, že kdyby to nebyl cyberpunk, ale space opera, tvořila by jejich jednotka klidně jádro standardní základní posádky kosmické lodi. Každý má svou specializaci, v níž je mistrem, a té se drží. Plus jsem musel dát za to, že každý z jednotky zde má svůj prostor, kdežto v manze (či prvnímu filmovému zpracování) byli tito lidé spíš v pozadí. I přesto cítíme, že trojice Motoko-Batou-Togusa zde tvoří základ, který žene příběh vpřed.
Charakterově postavy hodnotím jako věrohodné. Navíc je rozhodně zajímavé je sledovat a přemýšlet, jak by různá vylepšení ovlivnila skutečné lidi. (Či jak by se nevylepšení cítili mezi vylepšenými – Togusa.)
Kapitolou samotnou jsou roboti Tachikoma, tvořící zde komediální složku.
Postavy – 9/10.
Hudba
Nejsem fanouškem elektronické hudby, ale když už se nejedná o stupidní „ducání“, a je pojatá zajímavě, jsem schopen ji ocenit. Konkrétně opening, ač elektronický, jsem byl schopen opakovaně poslouchat už kvůli zajímavé vokální složce. Ruština, angličtina a latina (ehm, doufám) použité v různých částech skladby, zde tvoří směsku, kterou jsem nikde jinde neviděl. Jestli Japoncům přijde ruština tak exotická či co… Ending je slušně znějící pop rock, zpívaný anglicky. Čtete dobře, v soundtracku není žádná japonština.
Hudba na pozadí mi uši nedrásala, ale hlubší dojmy nevyvolala. Celkově udílím 8/10 za dobrý pocit.
Kresba
Kresba poněkud se odlišující od klasické mangy, ostatně jako skoro cokoliv od Masamuneho Shirowa. Ačkoliv zde tedy musím zdůraznit, že manga i anime jsou sice kresleny netypicky, ale oboje jinak – kdyby některé postavy byly nakresleny naprosto stejně jako v manze, asi by to chvílemi vyvolávalo v divákovi pobavení.
Ehm, tedy – kresba v trochu reálnějším stylu než obvykle, velmi dobrá, detailní. Dávám 9/10.
Shrnutí
Seriál, o němž si troufám říct, že zaujme i lidi, kteří o anime jinak nemají ani páru. V rámci sci-fi považuji za jeden z absolutních vrcholů japonské tvorby. Konzumněji založené lidi asi po pár dílech odradí, ale kdo se dodívá, zaručeně nebude litovat.