Černý kontinent. Dětští vojáci s AK47 pálí po západním vojákovi. Téměř jako momentka z filmu Blackhawk Down, tedy jen skoro. Všichni stojí proti JEDNOMU muži, přesto jsou plni strachu. Kdosi z nich křičí "boží bojovník". Olovo kolem něj sviští a několik projektilů jej i zasahuje, on ale stále stojí a pálí ze své M4. Nezastaví ho ani plná dávka z kalacha do jeho zad. To zařídí až neznámá speciální jednotka.
Muži ve vojenském se slaní z vrtulníku osvětlující svým reflektorem "božího bojovníka". Vojáci vystřelí. Žádnou ráži 5.56, ale obyčejnou uspávací šipku. Muž padá k zemi. Je zabalen do pytle a vzat na palubu vrtulníku.
Na první minuty dost působivé a chytlavé. Po takovém začátku se musel zákonitě objevit ještě něco většího. A bum bylo to tady. Mladý student je sražen dodávkou. Jeho tělo končí pod koly auta a kolem tratoliště krve. Okamžitá smrt, je to zřejmé i otřesenému řidiči a přihlížejícím. Navzdory tomu všemu se chlapcovo tělo pohne a vstává na nohy. Všichni zprvu přihlíželi drastické autonehodě a chvíli na to, sledující mrtvého vstávat z mrtvých. Nevím zda-li bylo hrozné to první, či až jak na něj všichni hleděli s opovržením, strachem a při vidině rychlého zbohatnutí. Drama započalo.
Kai se ocitl v situaci, která nabízela jen dvě východiska, dvě strany. Jen těžko mohl tušit, která strana byla více či méně ta správná. Muž v klobouku, Satou, nebo muž v bílém obleku z ministerstva doprovázen ženou ovládající černého ducha? Oba muži vykazovali postraní a tajemné úmysly, stejně tak též snahu pomoci Keiovi.
Říká se, že při pouhém zaslechnutí zubařské vrtačky, mnohým lidem tuhne krev v žilách, a co pak, když namísto malého je použit vrták velký. To už musí každý trnout hrůzou. A stejné to bylo s Keiem, když na něm vládní vědátoři dělali pokusy. Mučení neznajíc hranic bolesti a konce, protože smrt jej vždy přivedla zpět. Při tomto mučivém představení nebylo nic ukázáno, ale zvuky lámajících se kostí, čvachtání, výkřiky a lomoz nástrojů, a pouhá představivost vyčarovaly pro mne více než dost divokou vizi jeho osobního pekla. Byl to útok na samotnou podstatu lidství, která prověří každého. Tato zkušenost se ale na Keiovi nijak zvláště nepodepsala.
Bylo na něm něco zvláštní. Jeho sestra to nazvala "odpadem", respektive tím mínila jeho osobnost. V zápalu všeho dění bylo nemožné si toho všimnout dříve, ale v momentu, kdy bránil Satouovi postřílet skupinku doktorů, kteří jej předtím mučili, se ve mě rozezvučel spidermanovský smysl upozorňující na nebezpečí. To, že bránil život svých mučitelů by nebylo až tak divné, ale spíše to, jak k tomu přistupoval - choval se naprosto klidně i ve chvíli, kdy pozvednul proti Satouovi jeho em-čtyřku a vypálil do něj řadu ran.
Okolnosti kolem Keie nabíraly na otáčkách a hrozily strhnout sebou celé Japonsko a možní i svět. Zprvu to odneslo jeho okolí, ale jak se zaplétal s čím dál více lidmi a dozvídal se další nechutná tajemství, nezbývalo příliš možností jak celou situaci řešit. Když nebylo možné věřit jedné či druhé straně, bylo na čase přejit na stranu vlastní. Stejného mínění nebyl sám.
Mladík jménem Kou, plánoval zmaření všech hanebných činů Satoua, a proto se hodlal přidat ke Keiovi. Jenže nepočítal s možností že může existovat ještě čtvrtá strana, ta která nestojí o boj, ale život v míru a klidu. Přítomnost Koua narušila Keiovu idylku a bylo nutno ji eliminovat.
Tak tohle jsem nečekal a stejně překvapen jsem byl ledovým klidem samotného Keie, který se zrovna pokoušel zbavit narušitele.
Poklona velkému geniovi Satouovi. Upřímně nikdy by mě, a zřejmě ani nikoho z japonské vlády nenapadlo, že ke zničení sídla farmaceutické společnosti použije řízenou demolici jiné výškové budovy. Něčemu tak velikášskému se snad vyrovná jen zřízení Dvojčat. Bylo to naprosto neuvěřitelné - torzo železobetonu se naklonilo k jedné straně, pod neúprosným tlakem praskaly skleněné výplně v oknech. Netrvalo to ani okamžik, když se budova sklátila přesně na určený cíl, a náhle celou čtvrť pohltil dým ze sutin. Všichni přeživší policisté se zvedali ze země a stahovali se z pole trosek, když se z mlhy jako terminátor vynořil samotný Satou.
Člověk by v tento moment pod nátlakem celé události uvěřil, že lidstvo to má snad spočítané. Objevila se však jednotka, která tento názor rázem rozstřílela. S brilantností plánování, kterou předvedli, jsem se začal přiklánět na stranu lidí z vlády tvrdící, že pohromu bude možno zvládnout. Kei byl jako vždy opačného názoru a měl (opět) pravdu.
Dědek Satou využil zmatku, který vyvolali jeho kumpáni, v řadách vojáků a likvidoval jednoho po druhém s pouhou opakovací brokovnicí. Řadoví policisté pověření hlídáním zřícené budovy tomu všemu mohli jen přihlížet. Když dědek skončil své vystoupení, prošel kolem strážníků s úsměvem na tváři. Muži zákona se ze strachu nezmohli zhola na nic.
Ajin vyniká všemi ctnostmi, které lze přiřadit dokonalému anime v jeho žánru.
Kei se ukázal být netradičním hlavním aktérem, žádný hrdina, jako Kou pokoušející se o záchranu bezpočtu lidí. Satou není zase tak zcela typickým záporákem, stejně jako někteří aktéři z vládní skupiny. Mnohé z postav vykazují charakter dvojí tváře, představující zlo i dobro. Pro diváka pak může být místy zatěžko být zajedno pouze s jednou stranou konfliktu. Příběh samotný je lákavý svou reálností (tedy až na ty Ajiny) v podání politického zákoutí, tajných jednotek a operací.
Scénář nevykazuje hluchá místa a neponechá člověka zcela vydechnout. Napěti a zvraty jsou neustále přítomny, a vždy lze počítat, že za rohem čekají další, které občas dost překvapí svým vyvrcholením.
Ajin je animátorsky rozmanitý. Postavám a jejímu aktivnímu okolí byla přiřknuta 3D animace, za to pozadí je vyvedeno klasicky. Tato kombinace je svižná a velice živá. Malované pozadí působí jako fotografie a V počítači vymodelovaní lidé taktéž působí živě, zvláště svými pohyby.
Nehmotná černá mlha, pro většinu lidí neviditelná, představující nejhorší noční můry. Ztvárnění černých duchů Ajinů vyvolává přesně ty emoce, které bych od toho očekával - strach, hrozbu, sílu. Kdykoliv se objeví toto stvoření, ať jako temná a němá silueta v rohu, v ohromných prackách svírající lidskou bytost nebo jako neohrožený strážce, vždy budí pocit nejistoty.
Práce s kamerou má filmový nádech. Při mnoha akčních scénách je doslovně přilepená na svůj cíl, což dodává dravost těmto okamžikům.
Filmový nádech nemá jenom vizuální zpracování. Hudba znějící z reproduktorů jakoby pocházela z holywoodského bijáku. Plně orchestrální doprovod, či temné tóny ve vypjatých situacích a také vyvážený OP a ending.
Na Ajinu hodně lidí zapracovalo a vytvořilo dokonalé anime.
