Dvě dívky, které jako by vypadly ze zcela jiné doby a přinejmenším ze šedesátých let - útlé nožky, velká kukadla, šatečky z doby minulé. A tyto dvě dívky se setkají u zahradního altánu a vyznají si slova lásky. Ne nutně to musí ale znamenat lásku. V očekávání rozuzlení této scény v kulisách rozkvetlé zahrady se znenadání rozezvučí anti-kuma siréna a vše končí. Obraz se změní a vystřídá jej nezvyklý, leč úchvatný opening. Jemný ženský hlas hlásá slovy něhu. Sílá této jemnosti je až sexuálně poddajná. "Uff", až se chce říci.
Tohle anime je na pomezí, kde baví široké masy a kde začíná, co chápe málokdo. Za těmito zmatenými slov, se schovává anime, které se neobávám označit slovem dílo, přestože to zní až pompézně a zcela se to nehodí.
Je to dílo vymezené pro určitý okruh lidí, kteří jsou lehce na výši a jsou schopni proniknout skrze háv mírného chaosu. Pochytit základní dějovou podstatu díla není těžké, přesto pokus proniknout do jeho pravé podstaty hraničí s pokusem porozumět dílu klasika.
Neustále mísení vzpomínek s přítomností a přítomnost medvědího soudu narušují klasický řád sledu dějové výpravy. Proto se může občas vyskytnout zmatenost, která ochromí schopnost vnímat detaily, které leč nejsou podstatné, jak bylo sděleno, zanechají nejistý pocit nepochopení na straně divákově.
Za tento pocit nemůže jen osnova scénáře, i též dialogy nesou svou míru viny, byť jen obrazně řečeno. Vyskytují se časy, kdy je pronesen slib o zachování přízně a lásky, jež mají své opodstatnění v příběhu samotném, ale vyznívají jaksi nepatřičně a o to více vybočují a upozorňují na sebe.
Také smysl Neviditelné bouře nemusí být patrný na pravou míru. Tento pokřivený systém je totiž předobrazem japonské společnosti dnešních časů. Chápat tuto vizi tedy mohou jen ti, kterých se to týče. osoby mimo tento okruh, jako Evropan, není proto s to zcela pochytit všechny nuance, které opět vyvolávají lehký pocit zmatenosti.
Je těžké posuzovat Juri Kuma Araši dle standardních měřítek. Předtím jsem uvedl, že je jako dílo klasika. Možná jsem se mýlil, pokud jsem to považoval za klasiku jako od Williame Shakespeara, ve skutečnosti je to o něco více prostší, jako pohádka z časů našich prabáb a pradědů. Jazyk v ni použitý je obstarožní a děti dnešní doby jej ne zcela musí chápat. Ale každé dítě ví o čem pohádky jsou, a tak mu není zatěžko si neznámá místa dosadit do souvislosti či dokonce změnit.
Když na to budeme pohlížet více jako na pohádku (bratří Grimmů), tak více pochopíme vizuální styl, absenci krvavých scén a mluvu.