Ve dnech, kdy jde do kin další Den nezávislosti, jsem začal sledovat toto anime, které mělo dosti podobný začátek, jako zmíněný film - marťané napadnou Zemi a planetární obrana, jež se chystala řadu let, se chopí svých zbraní, aby mimozemským parchantům nakopala zadnici.
Útok to byl nenadálý a efektní. Řada dva kilometry dlouhých mimozemských mateřských lodí ("Hradů") dopadne na zemský povrch a srovnají jej podobně jako atomová bomba. Tím si zajistí předsunutá postavení a zároveň vyčistí místo přistání od terranů. Dochází k narušení komunikací a ke sestřelování satelitů na orbitě.
Země nasazuje na protiútok řadu jednotek. V prvním sledu to jsou stealth stíhačky F-22 a pozemní robotické jednotky. Není asi nutno prezentovat, jak většinou takové boje vypadají:
letouny se přiblíží na dostřel svých střel, jež jsou rázem vypuštěné z krytých pumovnic. Raketa dosáhne svého cíle a vybuchne v bílé oslepujícím světle. Co se však nestane. Ohromná nepřátelská jednotka se zhmotní z dýmu a prachu bez jediného škrábnutí. Zahajuje vlastní palbu z laserových střílen. Obránci se pokoušejí o poslední vzdor svými palubními kulomety, ale jejich náboje neškodně procházejí chameleóní kůži nepřátelského letounu. Z lidí nepřežije nikdo, ani ten nešťastník, který se katapultoval před zničením své F-22. Podobný vývoj mají pozemní boje, kde řada terranských robotických obleků padá jako hmyz. Nepřítel jednou, dvakrát máchne velkou prackou svého robota a porcuje svého soka na jednotlivé kusy. Lidé vzdorují, ale žádná ze zbraní či technik není dostatečně, či spíše vůbec, účinná.
Byly to právě tyto události, scény a momenty, které mě jako první dokázaly zaujmout. Postavy se zpočátku prezentovali trochu nemastně, zejména chlapec se jménem Inaho, který si dokázal zachovat ledový klid a rozvážnost v počátečních chaotických časech invaze. Byl to on, kdo přišel s nejedním plánem proti nepříteli a přitom sám bojoval, navíc ve cvičném školním robotovi. Inaho a mnoho jeho spolubojovníků se muselo postavit technicky vyspělejšímu nepříteli a uspěli. Ne však díky bůhví jaké bojové taktice, nebo tajným zbraním, ale povětšinou díky dobrému pozorovacímu talentu a obyčejným fyzikálním zákonům (tlak vzduchu, vlastnosti kapalin), jež platí pro všechny, i pro Marťany.
Tím se Aldnoah do jisté míry liší od jiných podobných anime, ve kterých lidstvo nasazuje bezpočet zbraní (tanky, letouny, rakety, lodě), jež stejně skončí zničené v ohromném výbuchu. Až když všechny konvenční síly selžou se lidé obrací na prototypy zázračných zbraní či jedince nadané speciálními schopnostmi (superhrdiny), kteří nakonec jazýčky osudu zvrátí ku prospěchu lidstva. Ve světě anime Aldnoah Zero tomu není zase tak jinak. I zde se střetneme se zbraní z rukou lidských inženýrů a osobou nadanou moci ovládat takovou zbraň. Takovou zbraní je bitevník postavený za pomoci reverzního inženýrství a poháněn díky síle marťanské princezny (kvůli které vlastně celá ta válka vypukla).
V tomto momentu anime započalo pomalu novou cestu k akci a ke scénám při kterých se tají dech. Mezi ty první neuvěřitelné chvíle lze považovat vplutí letadlové lodi (lepší označení by spíše bylo vrtulníkový nosič) do tajné základny, ve které byl nalezen onen hybridní bitevník nesoucí jméno Deucalion, jež rázem nahradil poškozenou letadlovku. A nelze říci, že jeho nástup nebyl zrovna efektní.
Bohužel tímto krokem se toho však nezměnilo kolem postav. Ani s blížícím se závěrem jsem nevnímal znatelný posun v tom jak jsem vnímal mnoho charakterů na začátku potom. Nemohu říci, že by mi neimponovala rozvážnost hlavního aktéra, nebo odhodlanost verské princezny, ale nic hlubšího než letmý obdiv to nebyl.
Kupodivu mi to zase tolik nevadilo, protože události kolem a brilantní bojové scény tento nedostatek hravě kompenzují. Je to spíše škoda, že se ve scénáři neodhodlali autoři k něčemu intimnějšímu, co by to jen trochu více oživilo. Ten pocit, že za něco či dokonce pro někoho bojujete, ten pro který stojí i umřít, zde pozbývá téměř místa. Jen letmo se ukáže v poslední episodě, když Inaho klečí nad tělem princezny a v zádech mu stojí jeho sok. V tom malém okamžiku se zdá, že možná Inaho dívku snad i miloval. Jenže jak se tento okamžik znenadání objevil, tak také rázem mizí v oparu sněžné vánice.
Po tomto následovaly závěrečné titulky běžící na černém pozadí bez hudebního doprovodu a zanechaly mě v tichém rozjímaní o Aldnoah Zero.
Uvítal jsem to, že Aldnoah se nesnažilo výrazně prosazovat vyobrazení marťanské šlechty, jako boje mezi šlechtickými rody a machinace na pozadí, a více se upnulo na dění na Zemi. Jen by se tím kazil dojem a původní příběh by se mohl ztratit jako v anime Tytania.
Příběh samotný byl komornější než je obvyklé u tohoto typu anime. Jak už jsem naznačil, mnoho z těchto kousku šahá po ultimátních zbraních posledního soudu, které zvrátí (většinou) běh události ve prospěch lidstva. Deucalion se jevil přesně takovým způsobem, ale koneckonců jeho osud takový ale nebyl. Svou pouť započal jako obyčejná bojová loď (byť s aldnoahovým pohonem), loď, kterou je možné zasáhnout, poškodit a i zničit - žádné startrekovské štíty či fasery, ale obyčejný pancíř a projektilové zbraně. A jak nakonec Deuvalion dopadl? Jako obrovské beranidlo, které se zarazilo do nebeského hradu.
Vůči jiným anime může Alnoah Zero vypadat, jako malý bratříček, který teprve musí vyspět, ale mě se tento koncept velice zalíbil a obdivuji jej i u jiných žánrů, jako u filmu, seriálu nebo knihy, kde jsem se s nimi setkal (např. Hvězdná brána nebo knižní cyklus Zrcadlo od Johna Ringa) V kontextu s tímto jsem opravdu zvědav na pokračování, které následuje druhou řadou (nijak si neumím moc představit jak naváže na relativně uzavřou kapitolu).
Hudba Aldnoahu není druhořadá a jako celek je na vysoké úrovni. Soundtrack se vyznačuje obdobou říznou hudbou jako Guilty Crown či Útok na titány. O opening se postarala zvučná Kalafina. V průběhu, zejména ve vrcholných scénách, občas zazní nejen silné orchestrální tóny (obdoba písně Bios z GC), ale téže zpívaná hudba.
V ruku v ruce se skvělým ozvučením jde i precizní animace. V Aldonoah je použito kombinace klasické dvě-D malby pro pozadí a postavy a 3D počítačové grafiky pro ostatní efekty a techniku, jako roboty či vozidla. Po vizuálu se jedná o příjemný kousek, který se již dnes stává klasikou, přesto stále dokáže zaujmout. Po dobu sledování jsem nezaznamenal nic, co by zrovna rušilo obrazové vjemy, ať už jde o přehnané barvy, či neohrabané pohyby robotické techniky. Všechno je sladěné do nejmenších detailů.
Sumasumarum to máme za 9/10.
